Název

Husí cestou za letního vedra

Popis

Není lepší příležitost, kdy vyvětrat letní spacák a nechat ho napustit čerstvou aviváží pryskyřice, než opustit rozpálené červencové město. Ta příhodná chvíle nastala zrovna v pátek. Z horňáku jsme s Ládikem odjeli čtyřkou do Blíževedel. Hned za vesnicí jsme sklouzli do údolí a kolem Cikánské jeskyně přišli na Skalku zezadu. Skalka je malebná víska s několika dřevěnkami a jejích asi 80 obyvatel má dispozici neuvěřitelné tři!! hospody. Z toho dvě točí svijánky jako důkaz vybraného vkusu a pokrokového myšlení občanů. Pravda, v létě chalupáři a čundráci násobně převyšují počet domácích, ale chutná jim stejně. Léta pěstovaný instinkt, umožňující najít vhodné místo k noclehu třeba po hmatu, nás po hodince zavedl na mýtinku. Stěny jen z řídkých borovic, ale ten strop! Tisíce hvězd se předvádělo tak intenzivně, až se pomalu začaly rozmazávat a když jsem otevřel oči, byl už strop sytě modrý a stěny malovalo ranní sluníčko na červeno. Ranní Husí cesta připomíná cestu rájem. Odpočatá po včerejším vedru a dost daleko před tím odpoledním, měkká, půvabná, vlahá, něžná, jemně se vlnící. Navíc nešetří skalními výtvory Mistrů vody, ledu a větru, kteří si na pískovci zařádili a umožnili pustit uzdu naší fantazii. Neplatí to právě příliš o symbolu cesty. Neforemný balvan připomíná skoro všechno víc než husu. Raritní a neopakovatelná je spíš strmá, skoro kolmá, Martinská stěna. Zajímavý je ale počin neznámých nadšenců, obnovitelů zapomenuté Staré husí cesty. Velkou část stezky lemuje alej ovocných stromků se štítky jejich patronů. Navíc nás zavedla do Dřevčic. Byli jsme tu víckrát, naposled v únoru 2014, a to tam chcípl pes. Dnes krámek denně mimo neděli (asi nevietnamský) od 7.00 a dvě zajímavě vařící hospody (Bernard nebo březňáček). Vybrali jsme starší, s věžičkou a příjemným posezením v zeleném chládku s karbanátkem plným svěží kapusty. Více zeleného chládku jsme ale čekali v Čertově rokli. Bohužel orkán Herwart ji pocuchal, a změnil od našich předchozích návštěv k nepoznání. Ale proti asfaltu … V Holanech jsme potkali tři bludné kamarády, kteří na kolech nechtěně poznávali ty nejzapadlejší vísky Českolipska. A to se ještě měli trefit do Vědlic, o Litoměřicích nemluvě. Do Zahrádek jsme si cestu prodloužili o 800 metrů a místo silnice zvolili cestu stínem lipové aleje. Servírka U Sv. Huberta nás měla jako jediné zákazníky, jídelníček byl zcela vyluxován a tak z ní padaly historky. Nejlepší byla asi ta o jejím psím miláčkovi, kříženci švýcarského salašnického s vlčákem. Už ten popis vzhledu! No, šla okolo zahrádky, kde pán topil šest štěňat, ten její pinďa měl kliku, že byl až šestej a teď jí může dělat radost. Prostě život.
i.

Nastavení